Možná ani nemusíte být filosofy, abyste znali slavné podobenství o jeskyni, které nám ve své sedmé knize Ústavy zanechal myslitel Platón. Jestliže jej náhodou neznáte nebo jste o něm slyšeli pouze letmo, zde je jeho krátké shrnutí:
"Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí, podobném jeskyni, jež má ke
světlu otevřen dlouhý vchod zšíři celé jeskyně; v tomto obydlí již od
dětství žijí spoutáni na nohou i na šíjích, takže zůstávají stále na
témže místě a vidí jedině dopředu, ale nemohou otáčeti hlavy, protože
jim pouta brání; vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a uprostřed
mezi ohněm a spoutanými vězni jest nahoře příčná cesta, podél níž si
mysli vystavěnou zídku na způsob přepážek, jaké mívají před sebou
kejklíři a nad kterými ukazují své kousky." (Ústava, 1996, s. 213) Za touto zídkou chodí lidé a nosí různé
lidské výtvory ze dřeva, z kamene, podoby lidí a zvířat. Někteří nosiči
mluví.
Spoutaní vězni mohou však pouze spatřit stíny nošených věcí, které se
odrážejí na stěně jeskyně. Toto sledují celý svůj život a na základě
pozorování dospěli k přesvědčení, že jimi viděné věci jsou skutečné.
Viděné věci popisují a dávají jim jména...
O čem to však vypovídá? Nejsme i my, dnešní lidé, veskrze vzato právě takovými "vězni jeskyně" či dnešními slovy řečeno "pasivní konzumenti" všeho, co slyšíme, vidíme nebo vnímáme skrze reklamu a média? Možná i my jsme tak trošičku pohodlně usazeni na svých jeskynních židlích a nechceme otočit hlavu, abychom náhodou nespatřili něco mnohem skutečnějšího než jsou pouhé stíny promítané na stěnu jeskyně. Je-li tomu tak i dnes, má pro nás Platónovo poselství stále aktuální význam...
Co ale teď? Představme si tedy spolu s naším filosofem, že je jeden z těchto jeskynních obyvatel náhle donucen vstát a ohlédnout se za sebe. Ba co horšího, je vláčen až ke vchodu do jeskyně a musí se poté v bolestech dívat na sluneční světlo. Chvíli mu trvá, než si na něj zvykne a nevyhnutelně si uvědomí klamnost a odvozenost světa, ve kterém dosud přebýval...
A tak je tomu i s námi. Po počátečním šoku ze všeho, co jsme s jistotou a neomylností pokládali za nejskutečnější skutečnost, k nám postupně promluví poselství pravdy. Pamatujete si ještě na to, jak vám rodiče se smutkem v hlase poprvé oznámili, že vlastně žádný Ježíšek neexistuje a dárky vám pod stromeček nadělili sami? Poprvé jste si možná, byť ne ještě zcela zřetelně a se vší jasností, uvědomili, že pravda někdy dokáže pořádně bolet a tížit...
Jak s touto pravdou však naložíme, záleží již zcela jen na nás samotných. Můžeme se ji snažit ignorovat, ale lze také tiše vstoupit do jejího hájemství a nechat se intuitivně či odborně vést a klestit si svou vlastní cestu. Ačkoliv víme, ža tato cesta je nekonečná, odměnou nám může být to, že po ní alespoň kráčíme...
Stejně tak je tomu i s námi a naším vztahem k přírodě. Celý život je možné s ní pouze žít "na hromádce", dlít vedle sebe, sem tam se například při výletech na kopce nebo při plavání v moři s přírodou letmo setkat... Tento vztah bude zcela naší zkušeností, a tedy i naší skutečností, světem, který pokládáme za samozřejmý a intuitivní. Bude to však také svět a příroda, která se nám promítá pouze jakoby na stěnu naší podzemní jeskyně.
S přírodou ovšem můžeme žít i jinak, někdy se říká "v sepětí". Zprvu budeme tento vztah považovat za krutý, budeme se cítit být přírodou ovládáni a nuceni k věcem, do kterých se nám nechce (např. třídění odpadu). Ale možná záhy zjistíme, že ačkoliv je tento druh vztahu náročnější, je pro nás v konečném důsledku také přínosem, obohacením a zcela novým, nepoznaným světem, který našemu životu dodává nový rozměr, hloubku a pocit jakési zvláštní sounáležitosti se vším živým...
Stačí si tedy jen vybrat a věděl to již dávno před námi i Platón - žít v jeskyni, nebo žít v pravdě...
Komentáře
Okomentovat